MASH 4077 - SERIÁL STOLETÍ

Vítejte na fanouškovských stránkách báječného seriálu MASH 4077

Herci+postavy

Heri a jejich postavy

Upozornění:

Larry Linville a McLean Staveson bohužel už nežijí a tím pádem nemohli napsat své vyjádření proto prosím z hlouby srdce pokud toto ted čtete držte minutu ticha za tyto oba skvělé herce a za jejich užasné výkony v podání "Kuního Ksichta Burnse" a za "chodící atrpu hrající golf Henryho".Oba tito opravdu skělí herci se zapsali do nejsledovanějšího seriálu na světe svými jmény.Proto si zasouží naše uznání...

David Ogden Steirs-Charles

Celý život jsem měl pocit, jako by mě vedla prozřetelnost. M*A*S*H do mého života zapadl skutečně úctyhodně. Kamkoli jsem se vrtnul, vždycky mi někdo nabídl práci, tu nejlepší roli, něco skutečně skvělého. Za dvacet let své herecké kariéry jsem nedobrovolně nepracoval všehovšudy šest měsíců a mimo toho jen během kratičkých přestávek. Za egoistu se nepovažuji, ale byl jsem natolik dobrý, že jsem neudělal ostudu žádnému projektu, jehož jsem se zúčastnil. Vždycky jsem odvedl kus poctivé práce.

Když jsem poprvé přišel do Los Angeles a "televizní říše", nenáviděl jsem ji. Pro mladého herce, ne právě dobře obeznámeného s videopásem, bylo vskutku šokující vejít do té tovární atmosféry. Platí vám nezřízené množství peněz za to, že projevíte minimum svých schopností ve filmu, který se nedotkne, nepoučí, neosvítí, nepozvedne, ani nebude mít dlouhé trvání. nebyl jsem připraven na rychlost, se kterou křičeli: "Klapka!" O něco se to zlepšilo, když jsem začal hostovat v Rhodě - ovzduší tam bylo stejně přátelské jako v kterékoli jiné divadelní společnosti, co jsem kdy poznal. Před seriálem M*A*S*H jsem společně s Davidem Doylem hrál v seriálu Charlie´s Angels. Já udělal pilotní díl. Matně si vzpomínám na pana Spellinga (Aaron Spelling, producent seriálu), který mě neměl rád a navíc mi nedůvěřoval, a myslím, že byl mým odchodem potěšen stejně jako já.

V posledním roce seriálu The Mary Tyler Moore Shows jsem hrál ve třech jeho epizodách. Náhoda tomu chtěla, že chlapík, který byl producentem seriálu M*A*S*H (Burt Metcalfe), je viděl. Já v nich hrál koktavého velitele stanice - barakudu v lidském těle s kouzelným úsměvem na tváři a podvraťáckým vztahem k lidem. Burt chování mé postavy ohodnotil jako "mile nemilé". Právě takový charakter potřeboval - navenek opovrženíhodného člověka, který se k sympatickým hrdinům chová jako bastard, a přitom si zachovává alespoň tolik sebeúcty, aby nemusel pohrdat sám sebou. Takového člověka vám stačí potkat jednou za život a víckrát ne.

Nastoupil jsem v šestém roce. První tři týdny či tak nějak na mě byli skutečně velice milí. Pak jsem jednoho dne byl na sále, kde jsme právě dokončili nějaký detailní záběr, když tu mi před obličejem zasvištěl kus gázy a já pomyslel, prokrista, to jsem tak špatný, že po mně házejí věci? Nenapadlo mě, že tímto způsobem si projevují vzájemné sympatie.

Samozřejmě, měl jsem obavy, zda jejich kruh nebude sevřený tak těsně, že mě mezi sebe nepustí. Na tom, aby mne přijali, mi skutečně velmi záleželo, a byl jsem tedy nesmírně potěšen, když svým svérázným žertováním stvrzovali naše přátelství. Hlavou se mi honily i chmurné představy, že M*A*S*H, seriál natolik oblíbený a pevný v kořenech, zkrachuje jen kvůli tomu, že jsem mezi ně přišel já. Stejným údobím procházel Farrell, když nastoupil po Wayneovi, a stalo se to i mně. Je to vlastně zcela přirozený jev. Na začátku sezóny lidé hltají zbrusu nové věci, takže se může stát, že sledovanost starých mírně zakolísá. Když se pak ukáže, že nové věci nejsou tak přitažlivé jako to, co už běží delší doby, ohlas se vrací zpět k normálu. jenomže to může trvat pět či šest týdnů na začátku sezóny, a pokud přejdete právě v tuto dobu, kladete pokles sledovanosti za vinu sobě. Jediné starosti, které mě trápily, byly tudíž ty, které jsem si sám vymyslel, přičemž jsem ignoroval skutečnost, že všichni ti lidé kolem jsou špičkoví profesionálové, kteří by mě nikdy nepodrazili. Bylo to prosté.

Na place jsme si užili hodně legrace. Jednoho rána se nám podařilo shromáždit kopec palačinek, co zbyly v jídelně, a v okamžiku, kdy Alan domluvil, stal se terčem nejméně osmi těch lepkavých, studených věcí. Panečku, bylo to skvělé!

Znáte tu historku s mojí šatnou? Stalo se to v devátém roce. Než jsem se vrátil z oslavy Dne díkůvzdání, někteří z herců si od malířů vyptali barvy a z legrace vymalovali mou šatnu na oranžovo a červeno. Když jsem do ní příštího rána nic netušící vstoupil a rozsvítil, pro moje oči to byl šok. Po dvě hodiny před kamerou jsem nedokázal s určitostí říct, na koho se vlastně dívám. Samozřejmě, šatnu jsem nechal přemalovat - Farrellovým knírem.

Už kvůli riziku pramenícímu ze společné práce si lidé hledají cesty, jak se mezi sebou vzájemně sblížit. Někdy je to velmi obtížné. Pokaždé, když vrčí kamera, soustředíte se jen na svou roli. Tím jste vystaveni určitému druhu nátlaku, který vás nutí spoléhat na druhé a zároveň nalézat v sobě sílu dovolit ostatním spoléhat na vás. Jsou to nitky podivuhodným způsobem spojené dohromady. Vytváříte tkaninu dostatečně silnou, aby vydržela psychologický, emocionální a časový nátlak provázející natáčení takového díla. To se stalo i nám. M*A*S*H pojednával o životě v záběru tak širokém a detailním - nejenom ve válce, ale jakémkoli druhu stresu... že nás to emocionálně velmi těsně stmelilo dohromady.

Naše postavy se od sebe charakterově hodně lišily. Žádný z nás nedělal to, co ostatní. Každý představoval zcela odlišný vzorek lidské populace. Nikdo z nás neoprávněně nezabíral území někoho druhého, takže naše postavy byly poměrně rychle charakterově vymezeny a mohly se bez rizika sblížit, protože mezi námi panovalo velmi silné ovzduší důvěry. Základem úspěchu seriálu byla skutečnost, že nikdo se na nikoho nedíval spatra, a tato tendence se projevovala i ve vztahu k divákům.Co se námětů týče, nikdy jsme společnosti ani studiu nedovolili nějak přísně nás omezovat. V důsledku toho jsme se k lidem nikdy nechovali jako k naivním hlupákům.

Myslím, že Winchester je všude kolem nás. Nemá to nic společného s rodinným zázemím, penězi nebo vzděláním. Winchester se snažil uchovat to, o čem se domníval, že jej činí slabým, tím že se pokoušel o věci, které byly nad jeho síly. Tím neříkám, že by byl dvourozměrný. Chci jen říct, že uvnitř nebyl ani nejistý, ani vystrašený, jen vždycky trpěl pocitem, že není dost dobrý, aby se mohl stát členem rodiny, k níž byl připoután. Dokonce i když působil sebejistým a dalo by se říci domýšlivým dojmem, zjistil jsem, že jako člověk je cenný a komický zároveň a v konečném důsledku sympatický. Chce to jen trochu víc snahy nalézt jej - proniknout skrze hradbu z řečí, kterou vám staví do cesty. Používal ty své převleky a masky sebejistoty a neotřesitelnosti a nesnášel, když se mu někdo dostal pod kůži. Stejné množství času, jaké věnoval zametání svých stop, trávil tím, že se snažil chránit nedotknutelnost své osoby. M*A*S*H si byl natolik jistý sám sebou, že na konci mu umožnil mírně se změnit. Jako by konečně začal žít tam, kdy byl, a ne o dvanáct tisíc mil dál. Vztahy, o nichž zjistil, že pro něj hodně znamenají, byly na konci mnohem skutečnější, než jim dovolil být původně.

M*A*S*H v žádném případě nepostrádal komičnost a myslím, že jeho základ spočívá v tom, že vychází z postav, které jsou veskrze lidskými bytostmi. Reagují v podstatě na absurdní prostředí zaplněné množstvím krve... a bolesti pramenící z toho, že mají zachraňovat lidi, které se druzí snaží zabít. Něco takého člověk vnitřně posílí, takže pak dokáže mnohem lépe využívat své vlastní možnosti a má tendenci nečinit kompromisy, ale spíš brát chování druhých jako jejich vlastní způsob obrany před zešílením, a já myslím, že ta bolest je pod humorem patrná. Nikdy jsme si nedělali legraci na úkor lidské hrdosti nebo citlivosti.

Cary Burgoff-Radar

Když Bůh seslal Izraelitům přikázání, nebylo jich je deset, byl to celý systém životních pravidel. Řekl, že máte-li šest let otroka nebo otrokyni, sedmý rok byste je měli propustit na svobodu. To se stalo před 2000 lety a Bůh už tehdy věděl, že když člověk uzavře nějakou dohodu, za pět let ji pěkně přeroste. Je to přirozený vývoj, biologická potřeba, proto ten nepokoj v sedmém roce. Je zapotřebí přehodnotit původní smlouvu v kontextu změny, která se udála v člověku a jeho okolí. A tak jsem v sedmém roce producenty uvědomil, že končím. Měl jsem pocit, že publikum si to zaslouží a že bude mít z ukončení Radarova pobytu u 4077 radost. Chtěl jsem se vrátit až na závěrečnou epizodu.

Producenti zpočátku nesouhlasili. Kolem McLean Stevensova odchodu byl velký poprask a oni nechtěli, aby se situace opakovala. Báli se čehokoli, co mohlo způsobit pokles sledovanosti. Kolovaly řeči, že právě k tomu došlo, když Rob Reiner a Sally Struthersová odešli ze seriálu All in the Family. A tak jsem v sedmém roce odešel bez jakéhokoli velkého loučení. Během filmařské přestávky si to vedení rozmyslelo, takže jsme nakonec podepsali smlouvu na dvoudílnou epizodu, která se vysílala v osmém roce - "Sbohem Radare".

Po prvních třech letech jsem se v důsledku povinností, kladených na mne rodinným životem, objevoval v méně dílech. Obvykle jsem jich natočil třináct za sezónu. Tehdy jsem to nevěděl, ale začal jsem trpět tím, čemu se říká "vyhoření". Nejhorší to bylo v pátém roce a také podle odborných pramenů k většině případů vyhoření dochází v pátém roce natáčení. Pět let bylo mým limitem pro jednu postavu. Dosáhl jsem vrcholu svých hereckých, tvůrčích a fyzických schopností. Kdybyste skutečně chtěli vědět, co se se mnou dělo, nebo co se docela dobře může přihodit i vám, nikdo vám to neobjasní lépe než dr. Herbert Freefenberger ve své knize "Burn-Out" (Vyhoření).

Vyhoření je sociální porucha, která byla identifikována teprve v posledních deseti letech. Je to pracovně orientovaná porucha, zapříčiněná realitou světa měnícího se tak rychle, že měřítka, která si člověk přinesl z dětství, už neplatí, když dosáhne dospělosti. Věřím ve správné a špatné a v systém, v němž jsem vyrostl, a přesto jsem odešel pracovat do industriálního světa, kde vládnou hodnoty z padesátých let. Deziluze, kterou prožíváte, je tak velká, že ve snaze dosáhnout věcí, o nichž se domníváte, že vám chybí, se snažíte pracovat stále víc. Čím usilovněji pracujete, tím méně se vám toho daří, tím větší paniku pociťujete a pak už jen ve spirále klesáte k syndromu vyhoření, naprostému zplundrování životní energie. Je to dočasné. Symptomy jsou fyzické i psychické - bolesti v kříži, pálení žáhy, průjmy, svědění, popírání, že máte problémy tohoto rázu, nesmírný strach, že něco je špatně, ale nejste schopni určit co.

Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, potřebují vědět, že se jedná o přechodný stav. Mohou se z toho dostat buď tím, že se problém budou snažit zmírnit, podobně jako jsem to udělal já - vzal jsem si roční volno; nebo tím, že se pokusí změnit svůj postoj a uvést jej do souladu s realitou moderního života. Jako křesťan jsem se rozhodl pro první řešení.

Celých sedm let mne nikdo neoslovil jménem Gary. Jenom Radare. Víte, jméno je velice důležitá věc. Je to jeden ze základních prvků identity. Pokud nemáte jméno, jste v průšvihu. Ne, nechci, aby mne lidé oslovovali: "Pane Burghoffe" - stačilo by obyčejné Gary. Jméno Radar mi dokonce ani nepatří. je vlastnictvím společnosti Fox; mohou s ním nakládat dle libosti.

Radarův růst hodně omezovaly hranice televize. Když se některá z postav výrazně mění, studio se stává nervózním. V konečném řazení jednotlivé epizody neběží v tom pořadí, v jakém jsme je natáčeli, a je velmi matoucí jeden den vidět postavu takovou a druhý den úplně jinou. Všichni jsme se snažili zdokonalovat a růst, ale nakonec to dopadlo tak, že postavy se v epizodách měnily a pak se zase stávaly stejnými jako předtím - až na závěrečný film, který byl o vzestupu, jenž má být trvalého rázu.

O mé podrážděnosti na place byly napsány celé příběhy, což považuji za nespravedlivé. Na to, jací byli ostatní, nehleděl nikdo. Víte, všem nám na M*A*S*H a jednomu na druhém velmi záleželo, a malá zklamání se tudíž stávala velkými zklamáními, Řekl bych, že ty poslední dva roky jsem reagoval impulzivně - ne zlostně, a rozhodně ne bez lásky a úcty. Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, jsou podráždění, protože se ze všech sil pokoušejí dosáhnout něčeho, co je mimo jejich možnosti. Snaží se být lepší, než je možné. Nátlak, který tím sami na sebe vyvíjejí, je nesnesitelný.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se se mnou děje. Musel jsem odejít. Řekl jsem jim, že svou smlouvu neobnoví,. že o peníze mi nejde, že nemám v úmyslu začít pracovat na ničem jiném. Jediné, na co jsem byl v sedmém roce schopný myslet, bylo to, že si vezmu roční volno, abych se mohl věnovat své dceři. To jsem taky udělal. Podařilo se mi dostat se z toho. Pustil jsem se do studia bible. Pracuji v divadle a mám nový žebříček hodnot: rodina, přátelé, kontakt s přírodou, profese. Svoje pojetí Boha se snažím oslavovat ve všem, co dělám. Ještě mi to moc nejde, ale snažím se.

Harry Morgan-plk.Potter

Myslím, že i pro mě byl M*A*S*H zlatým hřebem kariéry. Byl to osmý seriál, ve kterém jsem hrál. Ke konci jsem měl pocit, že jsem do něj investoval kus života. Nevzpomínám si na jiný seriál, o kterém bych mohl říct totéž. Na seriálu M*A*S*H a na tom, o co se ti lidé snažili, bylo něco vznešeného. Ztělesňovat ty postavy pro nás ve většině případů bylo věcí cti. Potter byla role, která člověka potká jednou za život; byla to velmi jadrná, v podstatě sympatická postava. Dokonce mám rád i jen jeho jméno. Líbilo se mi, když Jamie, víte jako Klinger, vždycky moje jméno odškrtl a květnatě oznámil: "Sherman T. Potter." Přemýšlel jsem, co by mohlo znamenat to T. uprostřed. Říkal jsem si, že množná Tecumseh jako u generála Shermana. Pak jsem se doslechl, že Larry Gelbart mě pojmenoval po jejich rodinném lékaři.

Potter se skutečně zapojil tělem i duší. Účastnil se těch nejhorších vylomenin. Když jsem přišel, musel jsem si pamatovat, že nejsem McLean Stevenson a nehraju postavu, kterou ztělesnil on. Bylo na nich, jestli mne mezi sebe přijmou, nebo ne. V tomto ohledu jsem si žádné zvláštní starosti nedělal. Ani jsem si nelámal hlavu tím, zda si podobné starosti dělají oni, protože pokud by si je nedělali, všechno by stejně šlo k čertu. Já vždycky dám na pocity. Pokud je máte mimo kameru stejné jako před ní, pak máte vyhráno.

Je to zvláštní, ale mezi Potterem a Šťabajznou se vyvinulo pouto, silně připomínající vztah mezi otcem a dcerou, což vlastně nikdy nebylo předem zamýšleno. Svým způsobem to odráželo naše pocity mimo kameru. Loretta a já jsme se velmi sblížili. Jinak si myslím, že mezi Potterem a všemi ostatními v táboře se vyvinul velmi vřelý vztah typu otec-syn.

Byl to ten nejdelší seriál, jaký jsem kdy dělal. Jeden den jsme zkoušeli, čtyři další natáčeli, což je vskutku unikátní. Studio nám nechávalo poměrně volnou ruku. Občas to připomínalo blázinec spravovaný chovanci. Na režii se podíleli skoro všichni. Já osobně vždycky režíroval pár epizod ročně. V téhle činnosti se zrovna moc nevyžívám. Je velmi namáhavé hrát a režírovat současně. Skutečně vyčerpávající.

Už nikdy nebude uvolněnější seriál, než právě M*A*S*H - nebo pocitově intenzivnější. Soustavně jsme si tropili žertíky jeden z druhého, házeli po sobě lžícemi, dělali legrácky v jídelně. Jednou z věcí, které jsme měli ve zvyku, když jsme čekali na sále, bylo nenápadně brát svorky z táců s chirurgickými nástroji a snažit se připevnit jich co největší počet na něčí plášť, aniž si toho dotyčný všiml. rekord drží Mike Farrell, kterému se jich nepozorovaně podařilo připevnit dvacet tři na plášť Davida Stierse.

Nejvíc ze všech se mi líbila jedna z epizod v osmém roce, ta, v níž jsem vypil láhev brandy od svých starých kamarádů z první světové války a rozplakal se. Staří vojáci. Slíbili jsme si, že poslední, který zůstane naživu, tu láhev vypije a připije svým starám kamarádům. Bylo tak snadné udělat to a myslet přitom na své nové přátele.

V osmém roce jsem v seriálu účinkoval již pátý rok. Trochu se lišil od ostatních, protože jsme ztratili Radara a svým způsobem také Klingera. Nevím, jestli si toho diváci všimli, ale Klinger coby úředník přestal s jeho typickým chováním. Klinger nebyl Radar a museli jsme se vlastně uchýlit ke kompromisu. Pravda je taková, že Radar nám velmi chyběl.

Plukovník Potter mi přirostl k srdci. Než jsem tu roli dostal, hrál jsem v epizodě Generál se zbláznil za úsvitu. Jen pár lidí ví, že předtím, než mě degradovali na plukovníka, byl jsem generálem. Musím přiznat, že v té roli jsem si užil tu největší legraci v životě. Generál se od Pottera velmi lišil, ale myslím, že měl něco společného se mnou jako s člověkem. samozřejmě, ať už herec má jakoukoli roli, dává do ní kus sebe sama, a většina z nás hrála skutečně od srdce. V mém případě většinou neexistoval rozdíl mezi Harry Morganem mimo kameru a před kamerou, především co se vztahů k ostatním týče. Gary pro mě byl jako syn, Loretta jako dcera. Ona, já a moje žena jsme měli ve zvyku trávit spolu sobotní odpoledne; Loreta vždycky přinesla šampaňské. Bylo to velmi vřelé přátelství. Jedinou výjimkou byl Larry Linville, kterého jsme měli velmi rádi jako herce a člověka, ale jakmile se přesunul na scénu a změnil se ve Franka Burnse, nikdo ho v lásce neměl; od skutečného Larryho Linvillea se velmi lišil. Byl v té roli fantastický.

Myslím, že osmá sezóna byla pro všechny posledním rokem líbánek. Kdyby Alan, Mike, Loretta a David neřekli, že už toho mají dost, M*A*S*H by běžel dodnes. Do začátku devátého roku se začaly objevovat první trhliny; desátý rok měl být poslední, a pak se rozhodli udělat ještě polovinu dalšího. Konečné rozhodnutí záviselo na Alanovi. Co se mne týče, já mohl pokračovat donekonečna. Byla to vynikající role a skvělý seriál.

Willam Chrithoper-Otec Mulcahy

Vždycky jsem si myslel, že M*A*S*H je o kaplanovi v korejské válce, a Burt mi ustavičně musel připomínat, že tomu tak není, takže se za svůj zkreslený náhled omlouvám. V šestém roce jsem se na scénu vrátil poté, co jsem většinu pátého roku proležel s infekční žloutenkou. Naštěstí jsem se z toho dostal poměrně brzy, jinak by mě ze seriálu nadobro vyškrtli. Stalo se to ale v roce, kdy společnost Fox měla v plánu nějaký nový projekt venku na Ranči. Podle očekávání jsme Ranč už k dispozici dostat neměli, takže jsme všechny exteriéry natočili předem. Právě během natáčení interiérů na Stanovišti 9 jsem onemocněl. Mou roli museli přepsat, ale byl jsem už tak dobře zavedený, že mi zaplatili a mou postavu nevyškrtli. Osm měsíců jsem strávil připoutaný na lůžku, a kdyby natáčení probíhalo normálním způsobem, nikdy bych si nemohl dovolit být tak dlouhou dobu mimo, takže si myslím, že "někdo" nade mnou držel ochrannou ruku.

Do šestého roku už jsem hrál v každém díle, třebaže zpočátku jsem stálou smlouvu neměl, jak si každý myslel. Stejně jako Jamie jsem byl jen epizodní herec. Nakonec jsme se oba dopracovali ke stálým smlouvám. Já tu svoji dostal rok po něm, bylo to tuším ve čtvrté sezóně, a pak jim ještě zhruba rok trvalo, než ji opravili po stránce finanční. Neznamenalo to sice žádný skok kupředu, ale bylo milé, že mne platili stejně jako ostatní stálé herce. Ruku v ruce s tím šly i další výhody - místo na parkovišti - šatna. Předtím jsem se objevoval zhruba ve dvanácti epizodách za sezónu, v pátém roce jsem byl nemocný a od šestého roku už jsem účinkoval ve všech, což mne velmi potěšilo. Svědčilo to o skutečnosti, že mou postavu již považují za neoddělitelnou součást dění, i kdybych měl jenom postávat na sále nebo za celou epizodu pronést jedinou větu. Jako kněz musíte mít svou víru a nesmíte ji ztratit ani jako herec. Vždycky na mě zapůsobí, když vidím, jak na scénu přijde herec, odehraje pár řádek své role a udělá to dobře. V takovém okamžiku si pomyslím: "Panečku, to je paráda! Ten to ale umí!" Stačí podílet se maličkostmi, a odvedete-li dobrou práci, už malí nejste. Asi to bude znít otřepaně, když řeknu, že není malých rolí. Doufám, že Mulcahy na sebe upoutal pozornost i v té malé. Samozřejmě, raději mám větší role. V malých rolích však můžete krystalizovat a vyvíjet se, a právě to je skvělé.

Nikdy jsem otce Mulcahyho nepovažoval za anděla smrti na sále. Spíš naopak. Byl tam proto, aby přinášel útěchu. Na sále jsem na sobě vždycky měl tu purpurovou šerpu nebo štólu, aby bylo na první pohled patrné, že jsem kněz a co tam dělám. Pokud si vzpomínáte, otec Mulcahy ji nosil také ve filmu. To barevně odlišné pojetí se mi líbilo a vědomě jsem je prosazoval. Purpurovou jsem měl rád. Chtěl jsem pochmurnost na sále projasnit jinou barvou; a taky jsem se chtěl osobitým způsobem lišit od lékařů, z nichž někteří moji přítomnost na sále neschvalovali. Celkově moje postava působila velmi výrazným dojmem.

Od začátku jsem do své role chtěl dát maximum. Navštěvoval jsem kněze, především irské kněze v kostele u St. Timothyho, který najdete nedaleko studií společnosti Fox. Chtěl jsem se ve své roli kněze cítit příjemně. Seriál měl svého lékařského poradce, nikoli však církevního. Sám jsem se naučil, jak se křižovat, dávat požehnání, udílet poslední pomazání, ba dokonce odříkávat latinské modlitby. V knihovně jsem si prostudoval vládní záznamy o kněžském armádním sboru. Zjistil jsem, že to byli stejní lidé jako všichni ostatní, a že bych se tudíž měl vyhnout sebemenší snaze působit dojmem světce. Byl jsem ochoten zahrát otce Mulcahyho jakkoli, jen ne příliš zbožného. Svým způsobem velmi citlivě vyvažoval ztřeštěnost doktorů, aniž přitom docházelo ke vzniku antagonismů. Dokázal se na svět dívat jinak. Myslím, že představoval hledisko diváků. Ti možná často cítili podobně jako ok a bylo pěkné vidět, když to stejně prožíval někdo na place. Otec Mulcahy byl oddaný kněz a prostý člověk, jednoduše uvažující, ale intuitivní. Stejně oddaně jsem ho hrál. Co se ostatních týkal, respektoval jsem jejich pocity, ať byly jakékoli. Osobně jsem se chtěl vyvarovat přílišného množství náboženských vtipů. Byl jsem přesvědčen, že otec Mulcahy dokáže být zábavný, aniž po nich bude muset sahat. Narážku na bibli lze učinit co chvíli, ale kdyby Mulcahy při každém vstupu do místnosti poznamenal něco, co by diváky mělo opětovně upozornit na skutečnost, že je kněz, pro roli by to znamenalo nesmírnou zátěž, a stejně tak pro autory a pravděpodobně i pro diváky. Já chtěl, aby působil především lidsky.

Počínaje šestým rokem, postava se během let stávala čím dál vřelejší a sympatičtější. Přesto však zůstávala rozporuplná. V některých epizodách jsem měl malou roličku, v jiných větší. V hereckých přestávkách jsem si zvykl chodit za autory, kteří bez ustání pracovali, a předávat jim svoje nápady. Žádný z nich sice nikdy neuplatnili, ale měl jsem alespoň jistotu, že se mnou počítají.

Někdy mě docela mrzelo, když jsem viděl, jak věci, které podle mne mohl dělat otec Mulcahy, velmi dobře zastanou druzí, ale M*A*S*H byl tak skvělý, že bez ohledu na to, jak malá moje role byla, byl jsem rád, že jsem při tom. I když mne občas trápilo, co se před kamerou děje. V první epizodě šestého roku jsem měl pronést nějakou poznámku týkající se majora Burnse a Šťabajzny a měl jsem se chovat, jako bych nevěděl, že ti dva spolu měli poměr. Říkal jsem si, jestli tak naivní postoj vůbec dokážu zahrát. Rozhodl jsem se jít na to co nejprostodušeji , jako by se jednalo o vtip, protože lidé všeobecně předpokládají, že kněží na sex nemyslí. Přesto mi připadalo hloupé, že Mulcahy by měl být takový prosťáček.

Jinak šestý rok proběhl hladce. Myslel jsem, že mají v úmyslu dát víc prostoru postavě Winchestera, který by se eventuálně mohl stát středem romantického zájmu Šťabajzny. Říkal jsem si, že by to byl opak vztahu mezi Šťabajznou a Frankem a navíc, kdyby si jako vdaná žena začala něco s dalším lékařem, znamenalo by to zajímavý vývoj událostí. Zřejmě si se mnou zahrála moje představivost. Stejně si myslím, že to tak docela dobře mohli udělat.

Loretta v manželství moc šťastná nebyla. Myslím, že otec Mulcahy jí ve fázi rozpadu manželství mohl víc pomoci. Vždyť to byl on, kdo ji oddával. Podle mne mohli do některé z epizod začlenit scénu, ve které by se jí zeptal, zda může udělat něco pro záchranu jejího manželství. Ona však otce viděla spíš v plukovníku Potterovi než v Mulcahym.

Otce Mulcahyho sice nechali motat se kolem, ale jinak jeho postavě neumožnili růst a vyvíjet se tak, jak by mohla. Situace se zlepšila až po několika letech, kdy se stal celistvějším charakterem. Jedná se pravděpodobně o nejdéle účinkující seriálovou postavu. Je těžké zjistit, co jsou lidé s ohledem na víru a náboženství ochotni přijmout, a co ne. Mezi spisovateli a herci nenajdete tolik nábožensky založených lidí, jako je tomu v průměru po celé zemi, takže autoři si nejsou jisti, jak vůbec pro takovou postavu psát. Dokonce i jeho aktivity byly omezovány na ty, o nichž autoři byli přesvědčeni, že diváci je přijmou - například vedení sirotčince. Válku provázela celá řada propastných rozporů, ale tím my se nikdy nezabývali. Kaplanové trávili hodně času v pooperačních místnostech, avšak Mulcahy tam zašel zřídkakdy. Po většinu času popíjel kávu v kantýně, jako by neměl na práci nic jiného. Když jednou za čas přišel Sidney Freedman, hodně s pacienty mluvil, což podle mne docela dobře mohl zvládnout právě otec Mulcahy. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč tu postavu vůbec vymysleli. Při troše dobré vůle se mohla vyvíjet docela jinak.

Nicméně M*A*S*H měl vynikající štáb a ke všem se chovali stejně, jako bychom k sobě patřili. Žádný z nás neměl pocit, že M*A*S*H je jen pozadím pro uplatnění talentu toho či onoho herce. Myslím, že každá postava měla své vlastní zabarvení, svůj typický druh humoru. Humor otce Mulcahyho byl tu a tam nevyzpytatelný, což je můj vlastní druh humoru. Všichni jsem do textů vnášeli kus sebe sama. Především Alan měl svůj originální způsob, jímž dokázal slova textu, na papíře často tak bezvýrazná, podat skutečně nezapomenutelně. Jeho roli bych zahrát nedokázal. Nebyl bych schopen zahrát Jamieho roli a myslím, že oni by nedokázali zahrát mou.

M*A*S*H si bral na mušku množství závažných věcí. Udělali jsme spoustu vynikajících epizod a odvážili se na nové území. Právě proto se seriál stal klasikou svého druhu.

Jamie Farr-Klinger

Třetí rok byl pro mne velmi důležitý, protože to jsem vlastně měl první rok smlouvu. Předtím jsem byl obyčejný epizodní herec, dostával jsem plat na ruku za každý den natáčení a neměl jsem žádné závazky do budoucnosti ani vůči společnosti, ani vůči seriálu. První rok jsem natočil šest epizod; druhý rok už jich bylo dvanáct; pak se mnou podepsali smlouvu a já konečně byl stálým hercem, za jakého mne ostatně všichni od začátku pokládali.

Předtím jsme společně s Eddiem Cargem psali scénáře k soutěžním hrám a naše situace nebyla právě záviděníhodná. Nedařilo se nám a sociální podpora docházela, takž jsem vážně přemýšlel, že toho nechám. S herectvím jsem chtěl nadobro skoncovat. Ze seriálu M*A*S*H se ozvali před natáčením šesté epizody, jmenovala se tuším Kdo je šéfchirurg. To ještě M*A*S*H v televizi neběžel. Ze seriálu F-Troop jsem si pamatoval Geneho (Reynoldse) a také jsem znal režiséra, a ti pro mě obstarali epizodní roli. Páni, jak já byl šťastný, když jsem za den na place dostal 250 dolarů.Navlékli mě do uniformy ženského armádního sboru a do lodiček a poslali mě před kameru. Všichni vybuchli smíchy. Líbilo se jim to. hrál jsem Klingera tak, jak mi řekl režisér - prostě jako teplouše. Když Gene a Larry druhého dne procházeli natočené epizodní úlohy, usoudili, že takhle to není ono, takže mě zavolali znovu s tím, že scénu předěláme. Já byl jen vděčný za další den práce. V žádném případě jsem od toho neočekával víc. Byl jsem rád, že mohu vyrovnat pár nezaplacených účtů, což se mi do té doby moc nedařilo.

Druhého dne jsem tu scénu natočil znovu, tentokrát jako normální mužský, oblečený do ženských šatů. Tak se zrodil Klinger - absolutně přímý charakter.

O pár týdnů později mi zavolali kvůli natáčení další epizody. Tentokrát jsem na sobě ženské šaty neměl. Byla to velmi vážná úloha. Myslím, že Klingera chtěli použít jako názornou ukázku toho, jakého cvoka z člověka dokáže udělat válka. Potom mě ale znovu navlékli do dámských šatů. To už jsem se začínal stávat populárním. Když byl moje manželka v práci, chodíval jsem pro rodinu nakupovat potraviny - víte, když jsem byl malý, moji rodiče měli krám a já uměl nakupovat jídlo, které bylo dobré, levné a navíc dlouho vydrželo. Vzpomínám si, jak jsem jednou byl v tom obchodě, lidé po mně pokukovali, pak mě začali poznávat a žádat o autogram. Když to trvalo už dva roky, začal jsem si připadat hloupě. Chtěl jsem být tím, za co mě ti lidé považovali, řádným hercem. řekl jsem svému agentovi, že mě mezi sebe buď přijmou, nebo odejdu, a tehdy jsem dostal stálou smlouvu. I když, co se placení táče, další rok či dva to zůstalo při starém - snažili se na mně šetřit.

Na vývoji postavy jsem se podílel málo - o ten se zasloužili především Gene a Larry. myslím, že s onou poněkud netypickou postavou a jejími převleky šli tak daleko, jak jen to bylo možné, a když jim došly nápady, nechali ji po Radarově odchodu růst a vyvíjet se zcela přirozeným směrem.

Ten třetí rok jsem si ještě moc vyskakovat nemohl. Dokonce jsem ani neměl svou šatnu. Převlékal jsem se v maringotce připomínající kamrlík. Připadal jsem si jako Alec Guinness v Mostě přes řeku Kwai. Bylo to příšerné. Jednou v létě po obědě mě Gene uviděl a nemohl uvěřit vlastním očím. To on mi zajistil šatnu. Bylo to ve druhém patře budovy A. Ve skutečnosti to byl normální byt - už to chtělo jen blikající světla, nějakou špeluňkovou muziku z automatu a Geneho Tierneye, které by vtančil dovnitř v rafinovaných dámských šatech. Ty bych si pak od něho půjčil. Nebyl tam žádný nábytek. Nedali mi ho. Bombardoval jsem kancelář žádostmi a sám jsem si upravil pár starých věcí. Našel jsem si pohovku, která vypadala jako jedno písmeno abecedy - konkrétně U. Na tu věc se nedalo lehnout. Ke konci roku jsem si zabral Wayneovu ledničku. Nebo že by to bylo až v dalším roce? Každý den jsem si do práce nosil oběd z domu, protože jsem si nemohl dovolit jíst v jídelně, a potřeboval jsem tudíž ledničku. Pak jednoho dne přišli jacísi chlapíci a odvezli ji pryč. Řekl jsem režisérovi, že jestli mi ji nevrátí, ať si mě příště kvůli natáčení vyzvednou doma.

Tak to běželo celé čtyři roky a pak jsem na ně přitvrdil. Požádal jsem o novou pohovku. Dostal jsem ji. Byla masivní a moderní; ale příliš krátká, než aby se na ní dalo pohodlně ležet.

Třetí rok byl vzrušující, protože jsem konečně dostal stálou smlouvu a jistým způsobem se stmelila forma seriálu. Stali jsme se hitem. V těch dobách jsem se nesmírně rád probíral šatníkem. Například Alanovy kostýmy - to byla košile s havajským vzorem, nějaký ten svetr a župan. Loretta tam měla o pár věcí víc, ale já - já tam měl celé stohy dámských šatů. Moje kostýmy, to nebyla žádná veteš - každý byl vybírán velice pečlivě. Všechny kusy byly opatřeny visačkami, takže jsem věděl, které hvězdy je nosily. Jednou jsem na place uviděl Ginger Rogersovou, natáčela tehdy tuším Love Boat. zavolala na mě a poděkovala mi, že jsem na sobě v jedné epizodě měl její kostým. Někdy jsem se v šatně sešel s Burtem a debatovali jsme spolu o kabelkách a lodičkách, což je pro dva dospělé muže vskutku prapodivné téma k diskutování. Jakmile se sešlo dost kusů oblečení, sám jsem se podílel na sestavování kostýmů, a když se mi něco nelíbilo, mohl jsem to bez obav říct. Vždycky jsem toužil obléknout se do kostýmu po Jennifer Jonesové, ale tohle přání se mi bohužel nesplnilo. Naopak jsem nesnášel dámu jménem May Wittyová. byla děsně tlustá a já v jejích šatech vždycky vypadal jako Maria Ouspenská. Jedním z mých oblíbených kostýmů byl malý skotský pléd na střevíci. V tom jsem klidně mohl pobíhat celý den a bylo mi v něm pohodlně. Ovšem nosit od rána do večera náušnice někdy bylo skutečně nepříjemné; víte, nemám propíchnuté uši. Ani v lodičkách jsem se necítil nijak zvlášť dobře. Jednou, to bylo ve třetím roce, jsem na Ranči natáčel scénu, v níž běžím přes pole, protože Radar mi přinesl dopis, kde moje dívka píše, že si mne chce vzít. Měl jsem tehdy na nohou peau de soie lodičky po pětadvaceti dolarech z pár, a když jsem zničil druhé či třetí, pomalu jsem z toho dostával hysterický záchvat. Myslím, že tenkrát se zbytečně moc utrácelo. Nakonec jsem tu scénu udělal v teniskách a nikdo nic nevěděl. Až doteďka.

Ve třetím roce dostávala tvar spousta věcí a do jisté míry se měnilo obsazení. Byli tam lidé, které jsem považoval za řádné herce, jimž jsem ještě donedávna záviděl, a pak jsem najednou zjistil, že stálou smlouvu nemají. Mluvím například o sestře Ginger nebo plukovníku Flaggovi. Bylo mi jich líto, protože sám jsem taky začínal jako epizodní herec a netušil jsem, že někdy dostanu stálou smlouvu. Jedním z těch šťastlivců pro mne byl Ošklivý John (australský anesteziolog). A najednou tu byl třetí rok a já měl v kapse smlouvu. začátek byl těžký. Se zbožnou úctou jsem vzhlížel k Alanovi a ostatním a nevěděl jsem, kam zapadnout. V poslední epizodě třetího roku zemřel Henry Blake. To už jsem měl smlouvu celou sezónu. Když jsme četli scénář a zjistili jsme, že Henry zemřel, všechny nás to vyvedlo z míry. Larry chtěl, abychom se k tomu vyjádřili, a hodně lidí tehdy mluvilo, ale já neřekl nic, protože jsem si myslel, že na mém mínění nikomu nezáleží. Slíbil jsem sice, že taky něco řeknu, ale nakonec jsem mlčel jako ryba. Stále jsem si připadal trochu jako vetřelec a neměl jsem blízko k žádnému z nich. Mluvil jsem jenom tehdy, když mne sami oslovili.

Celou tu věc s Henryho smrtí se snažili udržet v tajnosti. Já už svoje scény dokončil a čekal jsem doma na telefonát o závěrečném večírku. Loretta taky skončila. Pak mi zavolali ze studia a požádali mne, abych přišel natočit ještě jednu dodatečnou scénu, Loretta prý přijde taky. Zeptal jsem se jich, jestli si mám vyžádat stránky dopředu - jestli mám nastudovat nějaká text - a oni řekli ne, nedělejte si starosti, jedná se jen o rychlovku na sále, prostě jenom přijďte. Souhlasil jsem. Přijel jsem na místo oni nás svolali do jednoho rohu, tam stál Larry s velkou obálkou v ruce a vyndával z ní texty. Nemohli jsem věřit vlastním očím. Strávili jsem to v tichosti, takže štáb vlastně nevěděl nic, dokud jsme jim tu scénu neodehráli před očima. Účinek byl neskutečný. Slyšeli jsme, jak nevěřícně lapají po dechu. Byla to opravdu bomba. Tu scénu jsme museli udělat ještě jednou. Napoprvé tomu nikdo nevěřil.

Ten rok jsem byl velmi konzervativní. Tak dlouho jsem bojoval a byl jsem za vývoj situace nesmírně vděčný, ale věděl jsem, že nic z toho nemohu považovat za samozřejmost.Už mnohokrát ve své kariéře jsem zažil chvíle, kdy jsem si říkal: "Ano, to je ono", a pak se nic nestalo. Jak už jsem řekl, uvažoval jsem o tom, že s herectvím skoncuju, a na ty těžké časy jsem nikdy nezapomněl. Je to stejné jako v manželství - ani tam byste nikdy neměli zapomenout na první rande se svou ženou a na to, jak nádherné to bylo.

Když odešel Radar, svým způsobem jsem ho nahradil. Vždycky jsem říkal, že dvěma postavami, které nelze nahradit, jsou právě Klinger a Radar, protože obě jsou tak výjimečné, unikátní; obě měly svou historii a vývoj. Snáz byste dokázali nahradit některou z hlavních postav než ty dva. Nikdy ani neuvažovali o tom, že by na Radarovo místo přišel jiný herec - nic nového se nemohlo přiblížit tomu, co už se jim jednou podařilo. Samozřejmě, měl jsem strach, co se z mé postavy stane, až odložím dámské šaty a přestanu s tím pitvořením. K mému nezměrnému potěšení jsem si získal dokonce ještě větší oblibu, když jsem byl sám sebou, a nikdo neměl sebemenší námitky proti tomu, že jsem se stal obyčejným vojenským úředníkem.

Možná to bylo na konci třetího roku, nebo to bylo v dalším - už si nevzpomínám - ale přišel čas obnovit mou smlouvu a mému agentovi se zrovna nedařilo. Pracoval jsem pět dní v týdnu a dostával jsem to, co epizodní herci za tři dny. Nežádal jsem mnoho, jenom jsem chtěl spravedlivý plat. Rozhodně jsem neměl v úmyslu přepadnout Fort Knox! Muž, který měl na starosti mzdy, nekompromisně trval na tom, že to nejde. Můj agent dostal strach, že mě odepíší nebo mou postavu dají zabít, když na ně budeme moc tvrdí, a tak jsem mu řekl: "Já si to s nimi vyřídím sám." Šel jsem do rekvizitářského oddělení a půjčil si pětačtyřicítku. Pak jsem přeběhl parkoviště, schovávaje se za stromy a budovami, jako bych byl členem přepadového komanda. Nahlédl jsem dovnitř a viděl jsem, že ten chlapík je u sebe v kanceláři. Nechtěl jsem, aby mě jeho sekretářka ohlásila. Bylo odemčeno. Vyrazil jsem, rozkopl dveře a vtrhl dovnitř, mával přitom zbraní a křičel? "Když to nejde po dobrém, vyřídíme to po zlém!"

Ten chlapík vyskočil a schoval se pod stůl. Řval na mě, jestli jsem se zbláznil či co. Domluvili jsme si schůzku: přinesl jsem mu kytku a cigarety, rozumně jsme si o tom promluvili, a vidíte, najednou to šlo.

Neměli byste zapomenout, že jsme jen obyčejní lidé. Zažili jsme spolu skvělé časy, dělali spoustu bláznivin a odvedli vynikající práci. Nikdy jsme se nepovažovali za nějak zvlášť důležité. Jsme prostě jen herci, co dělají svou práci, stejně jako si na živobytí vydělávají ostatní, ať už je to pošťák, prodavač, či kdokoli jiný. Máme svou práci rádi a rádi ji děláme. A to je podle mne ze všeho nejdůležitější.

Loretta Swit-Margaret

Šťabajzna se za těch jedenáct let hodně změnila. Zpočátku se Margaret Houlihanová chovala, jako by muž byl jediná věc, která její existenci dokáže učinit plnohodnotnou a neviděla bohatství života samého. Za ta léta o hodně vzrostla její sebeúcta a Margaret si uvědomila, že už jen to, co dělá, co nabízí, má svou cenu. Řečeno zjednodušeně, přijala jsem za svou každou traumatickou změnu, která se s ní udála, a ponechala jsem si ji. Nic jsem nezahodila. Nešla jsem do další epizody, jako bych byla jiná postava v jiné hře. Margaret procházela neustálou změnou. Nikdy se nepřestala vyvíjet.

Jistě, některé věci se měnit nemohly. Musela zůstat jedním z antagonismů, protože na tom byl celý seriál postaven. Ve druhé sezóně jsme poprvé viděli, že je s Frankem nešťastná, a chce od života víc. Pak, někdy ve třetím či čtvrtém roce, v epizodě nazvané Sestřičky, se Šťabajzna ošetřovatelkám svěřila, jak je osamělá, protože má velkou zodpovědnost a kvůli tomu nemůže najít žádné přátele. Manželství a rozvod ji ovlivnily. Románek s Hawkeym v epizodě Kamarádi ve zbrani obě postavy změnil tak, že už se vůči sobě nechovaly jako soupeři.

Občas chodily dopisy od sestřiček, které v nich vyjadřovaly svůj vděk za to, že zdravotní sestra byla konečně zobrazena jako člověk, jako starostlivá lidská bytost. Co se diváků týče, myslím, že obvykle se ztotožňují přinejmenším s jedním či dvěma z nás. Byli jsme pro ně skutečnými lidmi, nikoli karikaturami.

Nelíbí se mi, když se lidé chovají, jak by Margaret byla jediná, kdo se za ta léta výrazně změnil. Ano, ušla dlouhou cestu. Právě u ní muselo dojít k největšímu množství změn. Když jsme začínali, byla postavou jako vystřiženou z komiksu. Žádná herečka by ji takto hrát nemohla. Ve druhém či třetím roce jsem se rozhodla pokusit se hrát ji jako skutečného člověka, inteligentním způsobem, dokonce i kdyby to mělo znamenat, že zkazím pointu některých vtipů. V první sezóně bylo nesmírně těžké vůbec definovat její charakter, tak byla jednorozměrná. V důsledku rozchodu s Frankem Burnsem povážlivě vyzrála s neúspěch jejího manželství ji naučil spoléhat na sebe. Mnohem pečlivěji si vybírala společnost a začala se k lidem chovat přátelštěji, například k Hawkeymu nebo B: J:, které předtím nemohla vystát. Snadněji se dokázala smát. Vždycky byla terčem vtipů; pak se jí žertíky začaly líbit, by dokonce se na nich sama podílela.

Kritice a divákům se všechny změny, jimiž Margaret procházela, velmi líbily. Jejich pozornosti samozřejmě neušly ani charakterové posuny ostatních postav. Margaretiny změny odrážely oproštění se od sexuálního škatulkování, které podle mne bylo velmi důležité, ale mne osobně nejvíc potěšila transformace, která se udála s plukovníkem Potterem. Byl to skutečný armádní typ, který se se svými podřízenými fantasticky sblížil. Pro mne jako by byl spíš otcem než plukovníkem. Klinger se bohudík přestal oblékat do ženských šatů; Radar byl dítě, které se z Koreje vrátilo jako zralý muž - a to bylo velmi vzrušující.

Margaretinými změnami byli všichni nadšeni a často jsem slyšela, jak říkají: "Ta je báječná!", jenomže celkově byl seriál založen právě na tom, že jsme se do něj zapojili všichni a všechny postavy do jedné se změnily. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Hawkeye přestal být takový sukničkář; změnil se i B. J. Přestože zůstával naprosto oddaným manželem, měl poměr s jednou sester a musel zkoumat hodně věcí ve svém nitru.

Všichni jsme se ve svém uvažování řídili formulku "co kdyby". Co kdyby Šťabajzna a Hawkeye udělali tohle či tohle; co kdyby se Šťabajzna dala dohromady s Klingerem, co kdyby... spousta věcí nás nikdy nepřestávala pálit. Chtěli jste vědět, jestli když Hawkeyho a Šťabajznu necháme o samotě, jeden druhému skočí po krku, nebo se spolu vyspí. On obdivoval její vlastnosti; ona byla velmi atraktivní žena. Nemohlo uběhnout jedenáct let, abyste přitom nedostali příležitost vyzkoušet všechny možnosti... a nezapomeňte na ten vášnivý polibek na rozloučenou.

Všichni jsme dost těžce nesli skutečnost, že ve čtvrtém roce nás opustil Larry Gelbart. Chyběl nám po zbytek seriálu. Myslím, že na tom není nic špatného. Ano, i pak přišli skvělí lidé, jenomže my přece měli právo, aby se nám po něm stýskalo. Miloval nás natolik, že odešel teprve tehdy, když si byl jist, že se o sebe dokážeme postarat sami. Naše postavy byly do té doby již pevně vykrystalizované; byli jsme schopni pokračovat i bez něj.

Do desátého roku měla Margaret převážnou část nejtraumatičtějších změn za sebou. Většinou to byly změny emocionální. Celá léta milovala Franka; pak se zasnoubila a rozvedla a myslela si, že je těhotná; prožila románek s Hawkeym; prošla nejrůznějšími stadii osvobozeného procesu. Právě takové životní prožitky a osobní změny jsme se pokoušeli ukázat v rámci základní situace.

V desátém roce jsme již věděli, že jedenáctý bude poslední. Diskutovali jsme o tom, jak se lidé z podobně dlouhých seriálů vyrovnávají s jejich koncem. Nebyli jsme připraveni na tu obrovskou publicitu v jedenáctém roce. Všem nám šlo hlavně o to, jak se s naší situací co nejlépe popasovat. Vypadalo to na explozi - náš pohár přetekl. Museli jsme odejít z války; odejít z Koreje; nezbývalo nám nic jiného než vrátit se domů Neexistuje způsob, kterým bych vyjádřila, jaké to je. Vždycky si vzpomenu na písničku, kterou napsal můj přítel Fred Ebb - Byly to dobré časy. Jediné, na co jsem tehdy měla náladu, bylo zpívat si tu píseň: "Byly to dobré časy, ty nejlepší, bylo nádherné být tu s vámi.

Myslím, že za celých jedenáct let jsme neopakovali jediný z vtipů.

Ke své práci nikdo nepřistupoval rezignovaně a postojem typu: "Ach, to bude dobré." Všichni jsme se k ní stavěli jako k něčemu výjimečnému. Vždycky.

Nikdo nebyl sobec. Nikdo nikdy neřekl: "A co z toho budu mít?"

Každého rána jsme vstali a šli do práce a snažili se ze sebe vydat to nejlepší, co v nás bylo. Ty dobré časy, které jste viděli na obrazovce, nebyly předstírané. Láska, obdiv, úcta k sobě navzájem a k tomu, co jsme dělali - byly velmi skutečné. Drželi jsme spolu v dobrém i zlém."

Mike Farrel-B.J.

"Měl jsem tehdy podepsanou smlouvu se studii Universal a také jsem měl natáčet jakýsi seriál pro Warner´s. Přečetl jsem si scénář; byl to průměrný televizní pořad. Dokonce si ani nepamatuju, jak se to jmenovalo. U takových seriál se komičnost automaticky předpokládá. Moc se mi to nelíbilo, a tak jsem tu roli odmítl. Když se mne producent zeptal proč, odpověděl jsem: "Není to M*A*S*H." Tím jsem nechtěl říct, že čekám na roli ve skutečném M*A*S*H, ale že M*A*S*H se do té doby stal synonymem kvality. A já tentokrát chtěl dělat něco, co by skutečně mělo úroveň, ne žádnou další obyčejnou situační komedii.

O něco později jsem se v novinách dočetl, že Wayne ze seriálu odchází, a docela mě to zaujalo, protože před rokem či dvěma mému agentovi kdosi volal s tím, že mají nějaké problémy ohledně smlouvy s Waynem, a jestli bych byl volný, kdyby mě potřebovali. Když jsem se dozvěděl, že definitivně odchází, napadlo mě, jestli mě vyhledají znovu.

S Waynem to byl dlouhý, pomalý proces, takže se ozvali až o celé měsíce později a chtěli, abych za nimi přišel a společně si o tom promluvili. Hned zkraje jsem jim dal najevo, že nehodlám nahradit Waynea v roli Trapera. Muselo by se jednat o zcela novou postavu. Traperem jsem být nechtěl. Byl jím Wayne a dělal to výborně a diváci jej v té roli brali. Ujistili mne, že to bude nová role, B. J. Hunnicutt, a že bude charakterově odlišná od sukničkáře Hawkeyho.

Vlastně to byl zatraceně dobrý pohovor. Zanedlouho se ozvali znovu a zeptali se, jestli bych byl ochoten podstoupit kamerové zkoušky. Nezapomněli mne ujistit, že se nejedná o prověrku mých hereckých schopností, ale že jenom chtějí vidět pár lidí na obrazovce společně Aldou, aby vyzkoušeli, zda mezi nimi je ta správná chemie. Rád jsem jim vyhověl. Vyzkoušeli nás čtyři a roli jsem nakonec dostal já. Skutečně z pekla štěstí.

Zkouška proběhla ve středu či ve čtvrtek. Zavolali mi v pátek, řekli mi, že jsem tu roli dostal a prý abych se v pondělí ráno hlásil v práci. Moc času nezbývalo. Jako další volal ze studia Alan, který chtěl vědět, jestli bychom se přes víkend nemohli sejít. Byli jsme se najíst v japonské restauraci u Yamashira a povídali jsme si spolu celé hodiny. Pak jsme šli k Alanovi domů a mluvili dál, až do časných ranních hodin - o tom, jaké by podle nás měly bát postavy, jak by měly spolupracovat. Poznávali jsme jeden druhého, oťukávali se, přesvědčovali se, zda jsme jeden druhému sympatičtí a jaký z toho máme pocit. Bylo to úžasné. Neznám moc lidí, kteří by udělali něco podobného. Za normálních okolností bych se prostě v pondělí ráno hlásil v práci a seznámili bychom se nad šálkem kávy.

Stačila chvilka povídání a nešlo si nevšimnout, jak hodně mu záleží na seriálu, který byl v případě potřeby ochoten postavit před sebe. Třebaže jsem, co se popularity týče, nebyl taková třída jako Alan, nehodlal jsem se upsat jako děvče pro všechno. Potřeboval jsem si být jist, že moje role bude mít svou váhu. Mělo se jednat od dvě rovnocenné hlavní postavy, přestože Alanova přece jen měla být důležitější. Od samého začátku bylo jasné, že se jedná o Hawkeyho show. B.J. však měl být pojat jako samostatná postava, ne jako Hawkeyho lokaj.

Ten víkend jsem byl hrozně nervózní. Traper byl divácky oblíbený, a stejně tak měli všichni rádi Wayna. Prožíval jsem neuvěřitelná duševní muka. Říkal jsem si, že ostatní mě budou nenávidět, protože jsem se mezi ně vetřel; že mne nikdy nepřijmou a že navždycky zůstanu mimo. Věděl jsem, že změny hlavních postav v seriálech nikdy neprobíhají hladce, takže jsem si nebyl jist, zda to vůbec vyjde, a říkal jsem si, že jestli M*A*S*H zkrachuje ve čtvrtém roce své existence, zapíšu se do historie jako kámen, který jej stáhl ke dnu.

Když jsem se v pondělí ráno dostavil na místo, hned jsem poznal, že všechno bude v pořádku. Trvalo to sice dva roky, ale den ode dne to bylo lepší.

Tam, kde jsem pracoval předtím, natáčení probíhalo následovně: "Tady je scénář, tamhle se postavte, teď si to vyzkoušíme." Když se jim na scénáři něco nezdálo, upravili jej za chodu - každý herec věděl, že to tak prostě chodí. Gene Reynolds byl jiný. Vždycky říkával: "Povězte mi, jak by se to líbilo vám," a myslel to skutečně vážně! Všichni herci spolupracovali, říkali věci jako: "Tahle řádku by byla mnohem lepší takto či takto" - herci vlastně sami tvořili dialogy. Na úkor svých textů vytvářeli mnohem lepší scénář!

Vždycky, když jsem byl před kamerou a vzhlédl jsem, viděl jsem, jak ostatní v malých skupinkách pracují na svých textech, vybrušují dialogy, každou scénu se snaží přivést k dokonalosti. Měl jsem pocit, jako bych se dostal do nebe! Něco takového ve vás skutečně dokáže vyburcovat to nejlepší. Všichni byli nenásilně vedeni k tomu, aby sáhli hluboko do svého nitra a vytáhli ty nejlepší za svých schopností.

Co se B. J. týče, ty první roky byly dost provizorní proces. Když jsme začali, vycházeli jsme prakticky z ničeho, ale dohodli jsme se, že ho budeme společnými silami vylepšovat. Mám-li jej srovnat s Hawkeym, řekl bych, že byl přímý, a právě to bylo zdrojem problémů. Pro autory přímý znamená přímý, takže si mysleli, že s ním nebude žádná legrace, a že člověka dokáže rychle znudit. Vedli jsme kvůli tomu hodně diskusí (nikoli bitev) a snažili se učinit jej méně předvídatelným.

Vždycky, když děj začal sklouzávat k nezáživnosti, měli ve zvyku poslat na scénu Alana, který vystupoval v roli jakéhosi spasitele. Říkal jsem jim, že tam mají také jiné chirurgy. Měl jsem pocit, že pro Hawkeyho je osobně urážlivé provádět kritickou operaci a pak svého pacienta opustit a odběhnout dělat něco jiného. Rozhodli jsme se nejít na to zhurta, ale hezky pomaloučku. Oba jsme byli profesionály a já si ohledně B. F. musel stát na svém, jinak tam žádný B. J. taky nemusel být.

Ten rok či sezóna, co přišel B. J., neznamenal žádný přelom, jenom v některých epizodách jsme se snažili proniknout hlouběji do nitra toho muže. Jiná cesta neexistovala. Vždycky jsme si našli způsob, jak dvě postavy oddělit od ostatních, pokoušet se dovtípit, co se bude dít, a tím se o nich dozvědět víc. Buď jdete do sebe, nebo ze sebe. Nechť slouží ke cti seriálu, že jsme se rozhodli jít ze sebe. Řešením není stále jen přivádět nové postavy nebo si zčistajasna odejít uprostřed týdne, protože už vás to nebaví.

Wayne Rogers-Trapper

Po přečtení scénáře pilotního filmu, který se mi moc líbil, jsem se spolu s několika dalšími herci zúčastnil konkursu na roli Trapera. Ani nevím, co ti druzí byli zač. Nevzpomínám si, že bych o tom nějak zvlášť přemýšlel. Nikdy jsem si nemyslel, že Traper by se mohl stát hvězdou. Něco takového vlastně neočekával nikdo. Mezi herci nepanovala zášť či závist. Nikdo se nepokoušel uchvátit všechny texty pro sebe. Jeden jako druhý jsem se snažili odvádět co nejlepší práci a vydávat ze sebe maximum.

Říkával jsem Alanovi, jaké jsme měli štěstí, jaké štěstí měl Fox - a to o nás ještě nevěděl. Co kdybychom zjistili, že jsem naprosto neslučitelní lidé? Co kdybychom se vzájemně nenáviděli? Prostě jsme se všichni jednoho dne sešli na place a začali zkoušet. Možná jsem se nejdříve sešli u Geneho v kanceláři, už si nevzpomínám. Já a Alan jsem se viděli poprvé v životě. Naštěstí se ukázalo, že nám oběma jde o jedinou věc - o kvalitní práci. Ani jeden z nás nepatřil mezi ty, pro které je důležité, kde mají přidělené místo na parkovišti jaké jsou pracovní podmínky či jak velkou mají šatnu. On svou práci miloval. Já taky. Byla to prostě klika.

Když se zrodila myšlenka seriálu M*A*S*H, v žádném případě neměl být pojat jako nějaká monstrózní televizní show. Skutečně průlomovým byl tehdy seriál All in the Family. Právě díky němu jsme mohli natočit dílo typu M*A*S*H. Osobně se domnívám, že oslavencem by tu měl být seriál All in the Family.

Na první rok mám pár překrásných vzpomínek. Na místo natáčení jsme s Alanem jezdívali společně. Alan se vyžíval za volantem a věděl, že já naopak řídím velmi nerad. Vždycky mě buď vyzvedl u mě doma, nebo jsem přijel k němu. Po celou dobu jízdy na Ranč jsem se bavili o tom, co se nám v noci zdálo. Často to byly velice zamotané a prapodivné sny a my je rozebírali a snažili se dovtípit se jejich smyslu. bylo to opravdu báječné. Když zrovna neúčinkoval před kamerou, McLean byl tím nejlegračnějším člověkem, jakého jsem kdy poznal. Vždycky nás dokázal skvěle pobavit. Vzpomínám si, jak jednou měl v ruce plácačku na mouchy. v jednom okamžiku s ní míchal vejce, v dalším to byla síťka na motýly, za chvíli byl Indiánem, který pádluje v kánoi, pak se zas rozmachoval baseballovou pálkou.

Měl jsem ty lidi rád a miloval jsem svou práci, ale velice brzy mi začalo docházet, že můj čas není dobře využíván. Pokud jste četli knihu nebe viděli film, zajisté víte, že Traper byl hrudní chirurg. pak jednoho dne udělali hrudního chirurga z Hawkeyho. Vzali Traperovi jeho výsadní postavení, jeho identitu! Nevadilo mi, že se rozhodli udělat Hawkeyho důležitějším, ale nemuseli přitom oklešťovat moji postavu. Měli zachovat její důstojnost, držet se reality. Se mnou ať si pro mě za mě zacházejí, jak chtějí, ale celistvost postavy narušovat neměli.

Ten první rok tápali, snažili se najít cestu. Seriál musel nalézt sám sebe. Když se vyskytl scénář typu Major Fred C. Dobbs, sešli jsme se, abychom si o něm pohovořili. Podle nás to nebylo nic moc a během času se ukázalo že jsem měli pravdu. Ta epizoda nám připadala skutečně hloupá, jenomže společnost vysloveně trvala na tom, že musíme natočit určitá počet právě takových dílů lehčího rázu. Vždycky jsme vycházeli z toho, jaká seriál je a kam se ubírá. Myslím, že klíčem k pochopení je Larry Gelbart. Zpočátku psal hlavně skeče - ty byly jeho druhým živlem - a byl v tom nejlepší. Když si spolu sedli Mel Brooks, Neil Simon, Carl Reiner a ostatní, všichni poslouchali, zatímco Larry mluvil. Žádný z nich nedokázal uvažovat rychleji. Časem postupně začal místo těch svých žertíků psát skutečné scénáře. To byl jeden z nejmarkantnějších rozdílů po prvním roce. Mě osobně ty změny potěšili. Zárukou úspěchu a dlouhého trvání je závažná myšlenka, ovšem musíte být ochotni podívat se na ni také z druhé strany. Silná myšlenka diváky upoutá, ale nesmíme zapomínat ani na to, že se rádi smějí. Jsem přesvědčen, že právě v tom spočívá tajemství úspěchu.

Vztah mezi Hawkeym a Traperem se mi líbil. S Alanem jsme často hovořili o tom, v čem se od sebe tyto dvě postavy liší. Hawkeye byl přemýšlivější. Traper byl impulzivnější, zdálo se, že víc miluje legraci. A oni tu postavu s klidem vzali a manipulovali s ní, místo aby se snažili víc ji začlenit do děje.

Po třetí či čtvrté epizodě první sezóny jsem šel za producenty a řekl jim: "Mám dojem, že moje role je čím dál menší." Ano, zřejmě jsem paranoidní - jako ostatně všichni herci - ale měl jsem pocit, že se mě snaží odepsat. Víte, něco takového poznáte, Proto jsem se na rovinu zeptal, jaké se mnou mají plány. Vzpomínám si, jak mi Larry Gelbart odpověděl: !Víš, občas zpackáš text." A já na to: "Ano, trápí mě, že nevím, co se mnou bude, takže jsem se v poslední době nesoustředil jako obvykle." Larry psal takové ty svoje rýmující se vtipy a průpovídky a člověk musel přesně vystihnout načasování, jinak bylo po legraci. Museli jste se velmi těsně přidržovat textu. Věděl jsem to a snažil jsem se, aby ty jeho legrácky vycházeli.

Pokračoval jsem dál. Na čas se to zlepšilo, jenomže jsme natočili deset nových epizod a situace se opakovala. Šel jsem za nimi a rovnou jsem se zeptal: "Jaké se mnou máte plány?" Ti chlapíci se mi snažili věšet bulíky na nos. Já jim řekl: "Poslyšte, když jsem začínal, věřil jsem, že tenhle seriál se bude točit okolo dvou hlavních postav a jejich vztahu k McLean Stevensonově postavě, a pokud tomu tak není, mám na vaše problémy řešení. Stačí, když budu hrát v méně epizodách a budu do nich víc zapojen. Ušetří vám to peníze a nebude se vám zdát, že jsem časově nevyužitý, zatímco já s zbavím pocitu, že mě považujete za osla!"

Oni mě však ujišťovali, že to je nepřijatelné a že ve druhém roce to zas bude takové, jaké slibovali. A tak jsem zůstal, jenomže mě to emocionálně neuspokojovalo. Nedávno jsem měl roli v jedné hře. Ne sice hlavní, pouze vedlejší, ale moc se mi to líbilo. Nezáleží na velikosti role, ale na tom, co a kolik jste schopni do ní vložit. Můj čas je vzácný, takže se snažím využívat ho, jak nejlépe umím.

Navzdory změnám ve scénářích postava Trapera větší prostor nedostala. Začali jím manipulovat, jako by byl jen vedlejší postavou. Nezáleželo na tom, kdo ji hrál zda já, nebo "Chaim Kanipganop" - vyšlo by to nastejno. Nebyl využíván můj tvůrčí talent. Odcházel jsem velmi nerad. Víte, ti lidé mi přirostli k srdci. Zpět se raději neohlížím. Život běží dál.

Alan Alda-Hawkeye

Mou první reakcí na roli Hawkeyho Pierce bylo její odmítnutí. Neuměl jsem si představit, jak bych dokázal zvládnout cestování, a rozhodně jsem neměl v úmyslu vyžadovat něco takového po své rodině. Nechtěl jsem, aby náš rodinný život byl ovlivňován pracovní smlouvou. Scénář k pilotnímu filmu byl skutečně vynikající, jenomže já si potřeboval být jistý, že nemá jít jenom o další přihlouplý komediální seriál, jehož děj tentokrát čistě náhodou spadá do období korejské války. Gelbartův scénář k pilotnímu filmu byl výjimečně skvělý. O hodně převyšoval všechno, co jsem do té doby četl. Odmítl jsem už mnoho nekvalitních scénářů. Měl jsem obavy, že Larry se po dokončení pilotního dílu vrátí do Anglie a že autoři a produkční štáb začnou válku brát pouze jako pozadí pro nevázané žertíky a rozpustilou zábavu. Já chtěl něco jiného. Především jsem chtěl ukázat, že válka byla strašná... že lidé v ní trpěli a že rozhodně nebyla příležitostí k veselí. Skutečnost, že ani v takových podmínkách zúčastnění neztráceli smysl pro humor, nechť je jen ctí.

Než jsem se zapojil do práce na seriálu M*A*S*H, udělal jsem osm filmů a hodně divadelních věcí. Přechod k televiznímu seriálu jsem zvládl bez problémů. Předem jsem poznal, že jde o výjimečný projekt, a od samého začátku jsem doufal, že z toho dokážeme udělat něco skutečně kvalitního. Tři nebo čtyři z prvních scénářů napsaných externími autory byly slabé, všechny ve stylu bezduché vojenské komedie. Mnozí tehdy ještě nechápali, že chceme, aby se divákům odvíjeli před očima dvě úrovně současně. Tím nemyslím dvě dějové linie, ale dvojí záměr, na první pohled komická, pod ním vážný. Vzpomínám si na to, jak McLean Stevenson jednou přišel a řekl: "Nemyslím, že tohle je to nejlepší, co jsme schopni udělat. Vy to určitě dokážete a byl bych rád, kdybyste to tento týden zvládli beze mě." Oznámil nám to velice citlivě. Neřekl prostě: "Já na znamení protestu odcházím." Sdělil nám, že by byl potěšen vyšší kvalitou. Gene a Larry se podle toho zařídili. Každý týden bylo znát, že jsme se o něco zlepšili. Larryho scénáře byly vtipné a svěží, a než uplynula polovina sezóny, dostali jsme se k epizodě Někdy slyšíš kulku, ve které jeden z pacientů umírá na operačním stole. Tehdy jsem se poprvé odvážili zkombinovat temné se světlým. Společnost začala prskat: "Co to má být? Komedie, nebo tragédie?" Měli strach, že diváci to nepřijmou. Jenomže diváci byli před společností vždycky o krok napřed.

Než jsem napsal scénář k epizodě Sny, příběhu v němž vyčerpaní protagonisté uléhají k odpočinku v kratičkých okamžicích mezi operacemi a zají se jim sny, diváci jako by s námi uzavřeli určitou dohodu. Dovolili nám maximálně otevřít stavidla své představivosti, protože věděli, že se k nim nikdy nebudeme chovat urážlivě či bezohledně. Léta plynula a my objevovali nové a nové způsoby, jak pronikat stále hlouběji, a místo abychom příběhy dělali postaru, hledali jsme k jejich vyprávění jiné cesty. Také jsme nalézali stále víc věcí, které jsme divákům mohli sdělit o jednotlivých postavách. Nemyslím, že Hawkey by se za těch jedenáct let nějak moc změnil - podle mne o něm prostě jen víc víme a lépe dokážeme prohlédnout jeho chování. Vidíme chyby, slabosti, jeho přístup k lidem a charakteristický způsob jednání, které je ne vždy právě hrdinské, ale činí jej rozměrově bohatším.

M*A*S*H ve skutečnosti není situační komedie. Mohli jsme jej natočit i tak, že by v něm nebylo k smíchu vůbec nic. Jenomže to bychom byli neuvěřitelně hloupí. A tak jsme raději kombinovali těžko stravitelné s oddychovým. Brutalita války postavená vedle touhy uzdravovat - žádná jiná televizní komedie neměla tak silný základ. Přišla mi spousta dopisů od lidí, kteří nám děkují, že jsme je přiměli smát se a plakat zároveň. Když se vám něco takového podaří, jedná se o ten nejlepší druh dramatu, protože právě takový je život.

Úspěch seriálu M*A*S*H jsme nikdy neplánovali; přišel sám. Kdybychom s ním předem počítali, možná bychom byli zklamaní. Rozhodně jsme neměli ambice dostat se do nejsledovanější desítky. Říkali jsme si, že nám úplně stačí první padesátka. když jsme začínali, byli jsme na samém jejím konci jako pravý opak úspěšných seriálů a lidé ještě dlouho poté, co se M*A*S*H začal vysílat, netušili, oč nám vlastně jde.

Můj program byl skutečně nabitý. Přes týden jsem natáčel dvanáct hodin denně a po večerech jsem psal, protože jsem se snažil zabít čas, kdy jsem byl sám, takže jsem vlastně pracoval patnáct až osmnáct hodin denně. Na víkendy jsem létával domů k rodině, vždycky v pátek večer. Arlene, moje žena, byla skvělá. Čekávala mě na letišti v šest ráno. Hodina, kdy jsme jeli domů z letiště, patřívala mezi ty nejkrásnější chvíle. V prvním roce jsem napsal jeden scénář, jeden či dva ve druhém, pak o něco později ještě čtyři či pět dalších. Když odešel Larry Gelbart , Burt začal víc spoléhat na mě, protože my dva jsme tam jako jediní z autorského týmu byli od samého začátku. Oba jsme se snažili udržet kontinuitu seriálu s ohledem na znalost jednotlivých postav.

Nevím, čím procházejí lidé v jiných, podobně dlouhých seriálech. My jsme byli do samého začátku odhodlaní dát do své práce maximum, jak jsme si ostatně slíbili. Byla to neutuchající výzva, koncept beze dna; vždy do něj šlo proniknout ještě dál a hlouběji. Všichni jsme měli pocit, že děláme něco mnohem důležitějšího než cokoli, s čím budeme mít tu čest kdy potom. Byla to výzva naší cti nejen profesionální, ale také ryze lidské
 
Poslední komentáře
19.03.2016 08:39:58: super,už dávno tak není смеялс ;-) Hd audio ovladače
 
Zpracoval Václav Holub mladší a Marek Černý VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA-kopírování dat pouze se souhlasem majitele stránek